Jsou situace, kdy může „čtenářská negramotnost“ udělat člověku daleko hlubší rány, než šrámy na psem pokousané noze. Rány na duši.
Však si to všichni ze školy pamatujeme: „Za domácí úkol si přečtěte v učebnici stany padesát dva až padesát pět, zítra z toho budeme psát písemku.“
Přečtěte si… Ono to není jenom pouhé „přečtěte si“. Ono je to „přečtěte si“, „pochopte význam“, „vyberte z toho správné informace“, „zapamatujte si informace k jejich použití“, při písemce pak „informace použijte“ a „informace předejte“. Jinými slovy – paní učitelka automaticky předpokládá u svých žáků čtenářskou gramotnost.
Jenomže co když u někoho čtenářská gramotnost prostě nenastala? To se může stát. A také se to stává. Statistiky hovoří až o třiceti procentech čtenářsky negramotných žáků základních škol.
V minulém vstupu
jsme si skutečně vyčerpávajícím způsobem vyvodili, co je čtenářská gramotnost. Použijme to a rozeberme si, co se stane, když zazní pokyn „za domácí úkol si přečtěte… bude z toho písemka“, ale čtenářská gramotnost jaksi není přítomná.
Jarda přišel ze školy domů, v předsíni skopl boty z nohou a nešťastně se vlekl do svého pokoje. Zase mají za domácí úkol přečíst spoustu stran v učebnici. To zase bude odpoledne… Jarda se ani nenasvačil. Rovnou sedl k pracovnímu stolu s učebnicí a dal se do čtení: „Česká rep…p… jo, to je p… repudlika… ne… republika leží v mírmém… v mírném pásu, na ros… rozh… rozhrání… rozhraní oceán… asi oceánového a kontinent… kontinentního podnebí. Střídají se tu čtyři roční od… ob… období, převažují větry ze západu.“ Jarda začíná být unavený. Čím je unavenější, tím hůř se mu daří ve čtení. Písmenka se mu před očima mění v armádu nepřátelských znaků. „Na dodnebí… ne… na bodne… podne… podnedí… podnebí v kokním… kon – kré – t – ní – m… v koketním místě nemá země… země - pisná šířka…“
Chudák Jarda. Trápí se.
Jaký je výsledek jeho čtení? Asi hodně podobný, jaký byl výsledek našeho čtení v případě tabulky s těmi divnými znaky – Jarda vůbec nic z toho čtení nemá.
Druhý den se Jarda do školy táhnul jako moucha uvízlá v medu. Poctivě četl podle zadání paní učitelky, svědomí měl čisté. Ale zevnitř jej ukusovala obava: „Pamatuji si z toho článku vůbec něco? O čem vlastně byl? A vždyť je to jedno, stejně zase dostanu špatnou známku. Jako vždycky.“
A taky že Jarda špatnou známku dostal. Jardova víra sama v sebe a ve své schopnosti dostala další ránu a zase se o kousek zmenšila. Už je jenom… Už skoro ani není vidět.
Jak šel Jarda do školy pomalu a s obavami, tak cestou domů ze školy by nejraději couval, aby tam ani nedošel.
„Tak co ve škole?“ vítá ho hned v předsíni otázkou maminka.
„Jo.“ broukne Jarda a snaží se proklouznout do svého pokoje.
„Co jo?“ nedá se odbýt maminka.
„Dobrý.“ oddaluje Jarda okamžik, kdy bude muset vybalit zprávu o špatné známce.
„Jaký dobrý? Co to znamená?“ střelí maminka po Jardovi další otázku.
„No, jakože dobrý.“ Snaží se ukončit debatu Jarda.
„Takže zase špatná známka, co. To se nemůžeš učit? Co? Co jsi včera celé odpoledne dělal? Co? Nic jsi nedělal! Byl jsi zalezlý v pokoji!“ chrlí rozčilená maminka.
„Ale já jsem se učil!“ namítá slabě Jarda a skoro už padá pod tíhou výčitek. Nejenom těch maminčiných. Přidávají se i výčitky jeho svědomí. Včera odpoledne mamince s ničím nepomohl a jenom četl ten článek v učebnici. Udělal skutečně dost? Nemohl udělat víc? Jardovu víru v sebe sama by člověk už nenašel ani mikroskopem.
„No tak jen tak dál! Nic z tebe nebude!“ udělá rezolutně tečku za rozhovorem maminka. A kromě Jardovy víry v něj samotného jednou ranou zabije i Jardovu víru v jeho možnosti.
Kde je problém? Jarda neumí číst tak dobře, aby čtení mohl k čemukoliv využít. A co nemůžeme využít, to skoro jako by nebylo. Takže Jarda vlastně neumí číst.
Ferda má na odpoledne velké plány. Jenomže hned při příchodu ze školy jej mezi dveřmi odchytí tatínek:
„Máš dneska nějaké úkoly?“
„Jó.“ odpoví Ferda znechuceně. Ten táta… Ale co, vždyť to bude brnkačka. „Máme si něco přečíst v učebnici.“
„Tak se nasvač a po svačině mi to přečteš hezky nahlas. Ať vím, že jsi to skutečně četl. Ty tvoje špatné známky mě už fakt přestávají bavit.“
„Samo.“ Utrousí jako odpověď Ferda a sune se ke chladničce.
„Tak co? Jdeme na to čtení?“ položí netrpělivý tatínek netrpělivou otázku, když vidí, že na Ferdově talířku leží poslední kousíček housky.
„No však jo.“ polkne Ferda a sáhne pro učebnici do tašky.
„Poslouchám.“ Zavrtí se tatínek pohodlně na židli.
„Česká republika leží v mírném pásu, na rozhraní oceánského a kontinentálního podnebí. Střídají se tu čtyři roční období, převažují větry ze západu. Na podnebí v konkrétním místě nemá zeměpisná šířka…“
Ferda má za pár minut přečteno. Tatínek je spokojený, Ferda četl jako Radovan Lukavský.
„Hezky jsi to přečetl. Zítra to bude určitě jednička z té písemky.“ chválí tatínek tak trochu i sebe za to, že dohlédl na Ferdovu přípravu do školy.
Jak se říká – nechval dne před večerem.
Nový den, nové úkoly, nové šance a… a písemka.
A zase špatná známka.
Ferda se vrací ze školy a tatínek jej hned mezi dveřmi vítá: „Tak co písemka? Jednička?“
„Nee.“ stručně odpovídá Ferda s očima zabodnutýma do země.
„Nó, dvojka je taky pěkná známka. Co? Je to dvojka?“
„Nee.“ Pípne Ferda.
„Tak trojka? No neříkej mi, že je to trojka! Vždyť jsi to včera tak krásně četl!“
Přátelé, teď důvěru v sebe sama neztrácí jenom Ferda. I jeho tatínek pomalu začíná ztrácet důvěru v sebe sama, nebo přinejmenším důvěru ve svoje rodičovské kompetence.
Co se stalo? Proč Ferda dostal špatnou známku, když si článek bez problémů přečetl? Stalo se to, že si jej Ferda JENOM přečetl. Ferda jenom k písmenům přiřadil zvuk a spojil ty zvuky do obvyklých řetězců, tedy do slov. Nic víc. Jinými slovy – Ferda umí číst, ale vůbec netuší, co čte. A to je málo. Stejně jako v případě té ceduličky na plotě pana Dvořáka.
Ani Evě se domácí úkoly nevyhýbají. I Eva jde ze školy s tím, že si musí doma přečíst článek v učebnici a že z toho bude psát druhý den písemku. Jak to asi dopadne… Eva je pečlivá žačka a domů vstupuje s rozhodnutím, že pro úspěch v písemce udělá všechno.
„Mami? Ahoj, mami!“
„Ahoj, Evi. Co škola?“
„Máme si přečíst kus v učebnici. Zítra z toho budeme psát písemku. Tak já si to přečtu a pak mě z toho vyzkoušíš. Jo, mami?“
„Samozřejmě, Evi.“ odpoví Evě maminka a v duchu se tetelí pýchou nad tím, jak má pečlivé dítě.
„Mami? Máš čas? Už jsem si to přečetla!“ hlaholí o chvíli později Eva z pokoje.
„Jasně, že mám čas. Už jdu za tebou.“ odpovídá maminka, vypíná žehličku a jde za Evou do pokoje. „Tak povídej!“
„Česká republika leží v mírném pásu, na rozhraní oceánského a kontinentálního podnebí. Střídají se tu čtyři roční období, převažují větry za západu. Na podnebí v konkrétním místě nemá zeměpisná šířka vliv…“ odrecitovává Eva článek, co si před chvílí přečetla v učebnici.
„Dobře ses to naučila, Evi. Máš to v malíčku. Zítra dostaneš určitě jedničku!“ chválí Evu spokojená maminka.
A je to tady. Písemka. Eva je sice trochu nahlodaná předchozími neúspěchy, trochu se bojí, ale učila se poctivě, tak to musí dopadnout dobře.
Už před Evou leží papír s otázkami:
Jaké podnebí má Česká republika? - Eva přemýšlí. Celý článek se naučila zpaměti, tak to přece musí vědět. Ne. V článku nikde nepsali o tom, jaké podnebí má Česká republika. Eva znejistí.
Je jiné podnebí v Praze a jiné v Brně? - Ale to tam vůbec nebylo! Na co se to paní učitelka ptá? Eva začíná zmatkovat.
Jaký vítr fouká v České republice? – V článku vůbec nebylo, že v České republice fouká vítr! Tohle nedám! Eva rezignuje.
A výsledek?
„Dobrý den, paní učitelko. Tady Froňková, máma Evy Froňkové. Paní učitelko, jak to, že Eva dostala z písemky špatnou známku?... Ale to mi neříkejte, že nebyla naučená. Byla naučená! Sama jsem ji z toho zkoušela. Eva znala celý ten článek zpaměti!“
Tak. Teď už o sobě nepochybuje jenom Eva. Teď už o sobě nepochybuje jenom Evina maminka. Teď už o sobě pochybuje i paní učitelka.
A teď pochybujete asi i vy o tom, co píšu.
Pojďme si to rozebrat.
Otázka z písemky: Jaké podnebí má Česká republika.
Odpověď měla znít: Česká republika má podnebí…
Jenomže takhle to v tom článku napsané nebylo. V článku bylo napsáno, že „Česká republika leží v mírném pásu, na rozhraní oceánského a kontinentálního podnebí.“
Otázka z písemky: Je jiné podnebí v Praze a jiné v Brně?
Odpověď měla znít: Podnebí v Praze a v Brně je…
Bylo to v textu článku? Nebylo? Ale bylo! Jenom napsané jinými slovy: „Na podnebí v konkrétním místě nemá zeměpisná šířka vliv…“
Otázka z písemky: Jaký vítr fouká v České republice?
Odpověď měla znít: V České republice fouká převážně…
V článku to skutečně bylo: „… převažují větry za západu…“
Eva uměla článek zpaměti, všechno potřebné v článku bylo napsané, ale Eva si z toho textu neuměla „vytáhnout“ potřebnou informaci. V tom byl ten „zakopaný pes“. Ten příslovečný pes. Ne ten od souseda Dvořáka, který nás pokousal jenom proto, že jsme si z textu na cedulce nevzali žádnou informaci.
Pepa se jenom tak nedá.
Na stole před ním leží písemka s nelichotivým hodnocením.
„Paní učitelko!“ hlásí se Pepa. „To je nespravedlivé! Dala jste mi čtyřku z písemky!“
„Co je na tom nespravedlivého, Pepo? Co se ti nezdá? Máš písemku před sebou, tak to vidíš, jak jsi odpovídal.“
„No to jó. Ale vy jste se ptala i na věci, o kterých se v článku nepsalo!“
„Ale jdi! A které to jsou otázky?“
„No třeba tahle: Jaké podnebí je v Plzni?“
„Pepo, to nemyslíš vážně!“
„No tak kde se o tom v článku psalo?“
„Pepo, v článku se psalo, jaké podnebí má Česká republika. Je to tak?“
„Jo.“
„Kde leží Plzeň?“
„No tady, no. V České republice.“
„Tak jaké má Plzeň podnebí?“
„Ale to tam nepíšou!“
„Je to marný, je to marný, je to marný.“ zalomí v duchu rukama paní učitelka.
„Je to…, je to…, je to…“ ohodnotí v duchu paní učitelku Pepa.
Ani jeden z nich nemá pravdu a oba by byli spokojení a šťastní, kdyby Pepa uměl informace, které si přečte, zobecnit. Je to přece tak jednoduché – Plzeň je v České republice, tak má podnebí stejné, jako Česká republika.
Když kouše Dvořákův pes, může kousat i pes souseda Všetečky.
„Tati?“
„Ano, Jani.“
„Tati, dostala jsem ve škole pětku.“
„Pětku? A za co?“
„Ze zkoušení. A k tomu poznámku.“
„Za co poznámku?“
„Za opisování při písemce. Ale já jsem vážně neopisovala, tati!“
Jak se to celé událo.
Bylo to takové divné.
„Včerejší písemka dopadla docela dobře. Ale než pokročíme k dalšímu učivu, ještě si z toho pár z vás vyzkouším.“ zahájila hodinu paní učitelka. „Tak kohopak si vyvoláme… Třeba Janu. Pojď, Jani. Z písemky jsi dostala jedničku, tak to pro Tebe nebude problém.“
Jana jde pomalu k tabuli. Tím, že to nebude problém, si není úplně jistá. Už ví své.
„Jani, jaké podnebí má Česká republika?“
„Česká republika… má podnebí…“ protahuje odpověď Jana.
„No ano! Ale jaké?“
„Má podnebí…“
„Tak něco jiného, tohle ti asi vypadlo z hlavy. Jaké proudění větru převažuje v České republice?“
„Česká republika převažuje… Teda… Česká republika má větry… má větry…“ klopí oči Jana a bledne.
„Jano, jak to, že to nevíš? V písemce jsi odpověděla správně! Co to znamená? Ty jsi při písemce opisovala?“
„Ne, neopisovala jsem.“
„A jak to, že teď to nevíš?“
„Nevím.“
„Není to proto, že jsi včera opisovala?“
„Ale já jsem neopisovala!“ hájí se Jana zvýšeným hlasem.
„A ještě mi drze lžeš a chceš se hádat? No to je vrchol. Podej mi žákovskou knížku.“
Jana se pečlivě připravovala na písemku, písemku napsala poctivě sama a teď ji paní učitelka obvinila, že je lhářka a podvodnice. A ještě má pětku, protože to, co včera napsala, nedokázala dneska říct. Co se to děje? Jana ztrácí víru v sebe sama. A co hůř – Jana ztrácí důvěru k paní učitelce.
Co bylo příčinou? Příčinou bylo to, že Jana nedokázala informace získané čtením článku opakovaně použít. Bylo to úplně stejné, jako když nás kousnul Dvořákův pes jenom proto, že vítr vzal z Dvořákovy branky cedulku s varováním před kousavým psem.
Ve škole se řešil případ „drzého chlapce“.
„On se ani nepřihlásí! A když ho vyvolám, tak mlčí!“ dštila síru rozlícená paní učitelka.
„A zná odpověď, když si jeho znalosti ověřujete jinak?“
„No… V písemkách je to slabé, ale jak dojde na laboratorní práce, je to přímo premiant třídy.“
„Takže vědomosti má a odpovědi zná.“
„To asi ano. Ale nikdy se sám nepřihlásí a když jej vyvolám, neodpoví mi, jenom vyzývavě mlčí. Je to drzý chlapec!“
Co vy na to. Je to drzý chlapec? Nebo jenom neumí předat získané informace? V laboratorních pracích je přece skvělý, takže informace má a umí je použít. Jenom to zkoušení a písemky jsou problém.
„Tondo, vidím, že tě podnebí České republiky opravdu zajímá. Z písemky máš jedničku a ze zkoušení také.“
„Děkuji, paní učitelko.“
„Mám z tebe radost.“
„Děkuji, paní učitelko.“
„Ještě, než tě propustím od tabule… Četl jsi něco o podnebí v České republice?“
„Ano, četl.“
„A co jsi o tom četl?“
„Ten článek v učebnici.“
„A co víc?“
„Vy jste neříkala, abychom si přečetli něco víc.“
„No ale podnebí v České republice tě zaujalo. Nebo ne?“
„Jo, zaujalo mě.“
„Tak proč jsi o tom nic nečetl?“
„A co? Vy jste nám nic jiného neříkala. Jenom ten článek v učebnici.“
„Chtěl bys si o tom přečíst něco víc?“
„Jo, to jo. Ale vy jste nám neřekla, co si o tom máme přečíst, kromě toho z učebnice.“
„Máš doma nějaké knihy?“
„Ano, mám.“
„A je v nich něco o podnebí?“
„Nevím.“
„Jaké máš doma knihy?“
„No… Harryho Pottera, Rychlé šípy, encyklopedie…“
„A v encyklopedii by něco o podnebí České republiky být nemohlo?“
„Vy jste neříkala, ať si přečteme encyklopedii.“
„A mohlo by v ní být něco o podnebí České republiky?“
„Nevím.“
Zdá se vám Tonda hloupý? Nebo drzý? Nebo líný? A co když je to úplně bezvadný kluk, který jenom neumí samostatně vyhledávat informace? Zrovna tak, jako my jsme váhali nad tím, kde se dočíst, jestli každý pes může někoho kousnout.
Myslíte si, že jsou ty příběhy trochu drsné?
Opravdu?
Mýlíte se. Tohle je realita ze života mnoha dětí.
V čem je problém si povíme příště.
Comments