Co mě to dneska usadilo před pc a ponouklo napsat nový příspěvek...
Všichni víte, jak moc není „mým šálkem kávy“ škatulkování dětí, souzení dětí a odsuzování dětí (a lidí vůbec). Ať už podle jejich prospěchu nebo podle chování. A vůbec už ne podle poměrů, ze kterých vycházejí.
Každé dítě je na začátku krásná bílá nepopsaná stránka.
To my ji popíšeme. A je na nás, jestli bude výsledek krásný text s líbeznými obrázky, nebo jestli to bude nesmyslná čmáranice.
Kdybychom si čmárali jenom po svých dětech, bylo by to sice nepřijatelné, ale, nakonec, jsou to naše děti. Jenomže my občas dokážeme různými předsudky a hloupými řečmi čmárat i po dětech cizích. A to je opravdu nářez.
Jasně, já vím, že právě vy to neděláte (a moc si toho vážím). Přesto...
STATUS NA FB
Dneska ráno otevřu FB a tam hluboký povzdech jedné ženy.
Před lety byla „mým klientem“, však to znáte, logopedie, poruchy učení (a s tím související poruchy chování)... Znala jsem ji jako dobré dítě a znám ji jako dobrou ženu. Co se děje?
Napsala jsem jí. Jenom tak pro povzbuzení.
RODINNÉ HISTORIE
Tuhle úžasnou milou ženu pořád dohání a chytá za nohu rodinná historie. Absolutně to s jejím životem nesouvisí a přesto ji to dohání.
Rodinné historie jsou pytlík všeho možného, co se stalo v rodině, jejíž jsme součástí, za posledních pět generací (a možná i o trochu déle). On to sice vlastně nejspíš nikdo neviděl, ale „protože se to říká, je to určitě pravda“. A tenhle pytlík máme všichni a na provázku si jej táhneme životem za sebou.
Tedy – rekapitulace – RODINNÉ HISTORIE SI S SEBOU ŽIVOTEM TÁHNEME V PYTLÍKU NA ŠŇŮRCE ÚPLNĚ VŠICHNI.
Ta rekapitulace byla důležitá, věřte mi.
VLIV RODINNÝCH HISTORIÍ NA NÁŠ ŽIVOT
Zvlášť v malých polouzavřených komunitách (malá města, vesnice, kluby, osady,...) existuje exkluzivní druh sportu – vytahování rodinných historií.
To takhle jeden začne.
Prostě mu přijde vtipné zopakovat, co už někde slyšel. Třeba že váš pradědeček se jednou v hospodě opil a vybílil celý lokál. Samozřejmě, že tady, jako kdekoliv jinde, funguje autorská licence. Tak si ten příběh trochu přibarví. Takže váš pradědeček nejenom že se opil a vybílil celý lokál. On dokonce nafackoval výčepnímu.
A už to jede.
Za chvíli to ví každý. A každý to šeptandou šíří dál a každý si k tomu něco přidává.
Na konci řetězu je váš pradědeček vykreslený jako alkoholik, násilník a asociál, který, aby měl na pití a na placení pokut za násilné činy, nutil prababičku k prostituci.
(A přitom se třeba ta úplně prapůvodní historka vůbec neodehrála. Nebo odehrála, ale jednou jedinkrát když byl váš pradědeček ještě teenagerem, a zbytek života se dědeček držel od alkoholu na sto honů.)
Jenomže historka už je na světě a žije si svým životem.
Pak přijde nějaká společenská událost a vy si dáte skleničku vína. „Koukněte se na něj! Vidíte? Nasává! Však on už jeho pradědek měl problém s chlastem!“, zcela jistě si zašušká pár přítomných lidí.
Nebo.
Pak přijde nějaká společenská událost, všichni popíjejí alkohol a vy si nedáte ani skleničku. „Hele! Sleduj to! Ani si k tomu nečuchne! Však víš, oni ten chlast mají v rodě, tak se bojí.“, potajmu si šušká pár alkoholem posílených osob.
Dobré, co. Ať děláte co chcete, vždycky se to dá použít jako potvrzení rodinné historie.
No jo, slyším to. Říkáte si, že vy něco takového životem nevlečete. No... Pokud jste se odstěhovali na Mars, pak skutečně nevlečete. V ostatních případech skutečně vlečete.
PROČ?
Někdy si říkám, že lidé mají nedostatek vhodných činností, proto se rýpou v životech jiných. Ale asi to tak nebude. Tedy možná.
Nebo je možné, že do našich životů projektují to, co se v jejich vlastní rodině tutlalo, a tím si potvrzují, že je vlastně všechno v pořádku, protože jinde to bylo také.
Nebo prostě proto, že je to hloupým zakořeněným zvykem.
DÍVEJTE SE POŘÁD DOPŘEDU
Někoho tyhle nesmysly skolí. Zapouzdří se do sebe a podvědomě reaguje přesně podle toho, co mu tyhle předsudečné historky vnucují.
A někdo to zvládne ustát. Protože se dívá pořád dopředu a nerozhlíží se po tom, co kdo o něm říká.
LUCKA - DĚVČE S TĚŽKOU HISTORIÍ
Mám „ve své databázi“ jiné děvče. Lucku.
Lucka se narodila do rodiny, kde maminka trpěla vážnou psychickou chorobou a tatínek byl závislý na konzumaci alkoholu. Ale neřekla bych, že by to nějak zásadně status rodiny snižovalo. Rodiče Lucku milovali a podle svých možností a podle svého nejlepšího svědomí ji vychovávali. Pravda, ekonomická stránka rodiny nebyla nejlepší a Lucka si spoustu věcí, které pro její vrstevníky byly normální, nemohla dovolit.
Jak byste reagovali, kdybyste měli ve svém okolí takovou rodinu? Jasně že ano! Nabídli byste rodině přirozené sousedské přátelství a pomoc.
Jenomže to se v tomto případě nestalo.
OBEC JAKO MLÝNSKÝ KÁMEN
Pár lidí se družilo s tatínkem, protože byl „veselý brach“ a ve střízlivosti byl skvělý klempíř. Ale bylo to takové to zištné družení, nic upřímného.
Mamince se lidé vyhýbali. Byla nemocná, podle nich „bláznivá“, tak k čemu by jim byla.
Situace k pláči.
Lucka byla „můj klient“ (dyslexie) a občas jsem za ní docházela do školy. Čekáte, že ve škole byla Lucka přijímaná a opečovaná, viďte.
Tak na to zapomeňte.
Nejsem agresor, ale ty „soucitné pohledy“, které doprovázely hodnocení Lucky, bych možná dokázala z obličejů některých učitelů oškrabávat i šmirglpapírem. A konstatování typu „však víte, že, co máma a táta... co od ní můžeme čekat...“
ČLOVĚK JE JEDINEČNÁ BYTOST, TO SI PAMATUJTE
Nevím, co Lucce běhalo hlavou. Byla vždycky milá, skvělá, veselá a na nic si nestěžovala. Ostatně, jako její rodiče, než je potkala nemoc.
Lucka měla zvláštní dar. Když se k ní donesly nějaké nehezké řeči o rodičích, chvilku si poplakala, trochu si pozuřila, a jela dál. Prostě byla (a pořád je) nádherná bytost. Jedinečná svojí silou a vyrovnaností. A JEDINEČNÁ VĚDOMÍM SVÉ JEDINEČNOSTI.
Lucka vychodila základní školu, pak se vyučila, nástavbovým studiem získala maturitu a dneska má svoji firmu a svoji rodinu a žije spokojený klidný život. I když se pořád ještě mezi lidmi objevují rodinné historky, ona si jede svoji dráhu. Bez ohledu na rodinné historie, které ji celý její život dohánějí, a na těžkosti, které jí přinesla péče o rodiče (tatínek Lucky už zemřel, o maminku se stará ve společné domácnosti), svoje rodiče miluje.
POINTA
Tuhle Lucku předsudky a rodinné historie nedohnaly a nestáhly. Kolik jiných lidí ale doženou stáhnou!
JAK SE S TÍM POPASOVAT
Jednoduše:
všichni víme, že člověk je skutečná koruna tvorstva a má svoji důstojnost – tak ji nikomu nebereme hloupými a nepodloženými řečmi
každý o sobě víme, že jsme unikát – tak nedáme na hloupé řeči okolí a žijeme svůj život (mluvit nám do něj umí spousta lidí, ale žít si ho stejně musíme sami)
VŠICHNI VÍME, ŽE HISTORKY A PŘEDSUDKY JSOU JENOM KECY - TAK SE NA NĚ VYKAŠLEME
všichni víme, že hloupé řeči a předsudky šíří jenom lidé, kteří sami v sobě nemají jasno – tak jim nabídneme nezištnou přirozenou sousedskou pomoc (ne, dát někomu pár facek za hloupé řeči do této položky skutečně nepatří ;) )
Za krásnější svět bez rodinných historií a bez předsudků!
Mám vás ráda.
Lena
P. S.: Hlavně, a to si obzvlášť dobře pamatujte „pro případ“, tak, jako vy eventuálně přiživíte něčí rodinnou historii, někde jinde někdo jiný přiživuje rodinnou historii vaši. Je to řetěz. A je nejvyšší čas jej přeseknout. Třeba tím, že kdykoliv se třeba jenom v koutečku naší mysli začne klubat myšlenka na šíření něčí rodinné historie, okamžitě ji pošleme do... do pekla. :)
Comments