Pokud si myslíte, že se dítě rodí se schopností řeči, tak na to hned zapomeňte. Řeč je získaná schopnost.
DÍTĚ SE RODÍ SE SCHOPNOSTÍ KOMUNIKACE
Dítě se rodí se schopností komunikace.
Dokonce s potřebou komunikace. Už od první chvíle po příchodu na svět komunikuje – stulením na bříšku maminky (nebo na vyrýsovaném břišním svalstvu tatínka), přisátím k prsní bradavce… A pak přijde první oční kontakt, první úsměv, první zabroukání….
I pláč je komunikace.
Má různé intenzity a výšky podle toho, co jím dítě vyjadřuje.
VŠICHNI ČEKÁME NA PRVNÍ SLOVO
A všichni čekáme na první slovo.
A začíná dostih: A „Eliška od kámošky už mluví, no fakt“… A „Zdena dala na fejs video, jak ten její malej zpívá, no prostě boží“…
Na tyhle povzdechy mám vždycky jednu a tu samou odpověď – předvádět se umí i cvičená opice, vaše dítě je jedinečný originál, tak nesrovnávejte.
Přesto… Jsou určité hranice a meze, které jsou obecně platné, a je dobré o nich vědět a znát je, abychom ve vývoji komunikace a tím i ve vývoji mluvené řeči u dítěte něco nepřehlédli, neopomenuli nebo, naopak, neuspěchali. Jako ve všem, i tady má všechno svůj čas.
KOMUNKACE A ŘEČ JE VELMI SLOŽITÝ PROCES
Mimochodem… Uvědomujete si, jak složitý je proces komunikace a řeči?
POKUS
Jdete po ulici a najednou…
„Ahoj, Lucie!“
Hele, zvuk! To je lidská řeč. A obsahuje moje jméno.
Odkud se ten zvuk ozval?
A vida! Zvuk přišel támhle odtud.
Kdo tam stojí? Kdo mohl mluvit?
Jsou tam nějací neznámí lidé… A tohoto člověka znám. To je Pavel.
Zvuk řeči, která obsahovala moje jméno, by mohl patřit Pavlovi. Pavel má takový hlas.
Proč mě Pavel volá? Co mi chce?
Jeho hlas zněl vesele. Takže je rád, že mě vidí.
A tváří se mile. Takže je určitě rád, že mě vidí.
A jak stojí? Vida! Pavel jde uvolněně ke mně. No tak to je naprosto jasná známka, že je rád, že mě vidí.
Jsem i já ráda, že mě Pavel vidí?
Ano, jsem.
Takže neuteču.
Usměji se.
Něco Pavlovi řeknu. Co asi…
Třeba „ahoj, Pavle“.
Šup, ústa! Koutky do úsměvu! Ruku nahoru a máváme: „Ahoj, Pavle!“
Tak.
A teď si to přečtěte ještě jednou.
A změřte si na stopkách, jak dlouho tu pasáž čtete.
Jedna minuta a čtrnáct sekund. Tak dlouho trvalo přečtení mně.
Vezměte stopky do ruky ještě jednou.
Tentokrát si změřte čas, který uběhne během pozdravu dvou kamarádů – „Ahoj, Lucie!“, „Ahoj, Pavle!“.
Dvě a půl sekundy.
To, o čem jsme četli skoro minutu a půl (a ve skutečnosti ještě daleko více), „naživo“ trvá skoro třicetkrát kratší dobu. Co tím chci říct? Že proces komunikace a řeči vyžaduje naprosto celého člověka a je to opravdový mentální a motorický trysk a průvan. Tak k němu přistupujme s úctou.
Dítě začíná komunikovat už u mámy v bříšku.
Nevěříte?
Když tomu nevěříte, proč tedy na svoje miminko v bříšku mluvíte? A mluvíme na ně (tedy v mém případě je na místě čas minulý) úplně všechny. Proč? Protože se miminko v reakci na náš hlas nějakým typickým způsobem vrtělo. Odpovídalo nám. Všechny do jedné jsme věděly, že nám dítě tímto způsobem říká: To jsem rádo, že jsem u mámy v bezpečí. Dítě s námi tím vrtěním komunikuje.
A nejenom to.
Když jsem čekala první dítě, hodně jsem na ně mluvila a zpívala jsem mu. Celé těhotenství. Nejkrásnější chvilky byly, když jsem seděla večer na dvorku pod pergolou s vinou révou, hladila jsem dítě přes svoje břicho a zpívala jsem mu Slováckou ukolébavku. Dítě zřetelně a jasně vnímalo atmosféru se mnou a zpěv a hlazení opětovalo jemnými pohyby. Přišel srpen a já jsem porodila krásnou dceru. Jenomže holčička se nedokázala najíst. Sotva se přisála a párkrát popotáhla, hned únavou usnula. A za chvíli se vzbudila a usedavě plakala hladem. (Byl to projev vážné nemoci, o které zatím nikdo z nás neměl ani tušení.) Byla jsem zoufalá. Držela jsem unavené a plačící dítě v náručí a v touze „schovat se do hezkých vzpomínek“ jsem začala zpívat Slováckou ukolébavku. Dítě se zklidnilo a přisálo se k prsu. Pravda, po chviličce zase únavou usnulo, ale už jsem věděla, co dítěti od stresu pomůže, a když se moje holčička začala probouzet, začala jsem znovu zpívat. A holčička se znovu přisála k prsu… i po narození si pamatovala, že tahle písnička znamená klid a bezpečí.“
Komunikace je neustálé proudění a víření informací všeho druhu od zdroje k příjemci. A nejenom od člověka k člověku. Informace na nás skáčou ze všech stran a zpoza každého rohu a zákrutu. A velmi často, dokonce bych řekla, že většinou, toho s řečí, ve smyslu řeč lidí, nemají nic moc společného.
Obvyklé klišé či paradigma podsouvá zjednodušení, že jedinou komunikací mezi lidmi je řeč, tedy verbální produkce. No… Provedeme pokus.
POKUS
Určitě se scházíte s přáteli.
Vždycky se na o setkání těšíte, takže k přátelům přicházíte uvolněně a s úsměvem.
A teď ten pokus.
Až zase půjdete na schůzku s přáteli, ve chvíli, kdy budete na jejich dohled, se zamračte a jděte energicky a rázně. Uvidíte, že se vás budou ptát, jestli se na ně zlobíte nebo jestli vás něco rozčílilo.
Proč?
No, protože jste jim výrazem svojí tváře a způsobem chůze poslala informaci „jsem rozzlobená/ý“. Aniž jste vyslovila jediné slovo.
Teď už tedy máme jasno, že komunikace se děje mnoha způsoby, nejenom řečí.
Je mnoho způsobů dorozumívání se a sdělování si informací, které jsou verbální produkci rovnocenné, nebo ji minimálně doplňují a upřesňují. Hovoříme o neverbální komunikaci.
Ta zahrnuje
• „řeč těla“ – postoje a gesta (ale i úpravu zevnějšku)
• přiblížení či oddálení se vzhledem k partnerovi v komunikaci
• melodii hlasu při sdělení
• mimiku partnerů v komunikaci
Při komunikaci vyhodnocujeme i prostředí a okolnosti komunikace.
Komunikace je tedy společenský proces, jde vzájemné sdělování. Představuje sdělování a přijímání informací v sociálním chování a v sociálních vztazích.
Komunikace probíhá jak tváří v tvář, tedy bezprostředně, tak i „na dálku“ (dopisy, vzkazy) a čím dál tím víc formou psaného textu. Přiznávám, že mne občas dokáží zmást různé zkratky, které se do psané komunikace vloudily. WTF, koho by také nezmátly, že jo, TWL…
Specifikem lidské komunikace je, že se může týkat věcí vzdálených prostorově i časově. To znamená, že díky našemu abstraktnímu myšlení a paměti můžeme komunikovat i o věcech, které jsou daleko, už dávno pominuly, nebo ještě vůbec nenastaly. Ba co víc, klidně si komunikujeme i o věcech naprosto iracionálních, které se narodily v naší fantazii.
NEKOMUNIKUJE JENOM MRTVOLA
„Už nevím, co mám dělat s Pepíkem.“
„A co je s Pepíkem?“
„Ten kluk mě přivede jednou do blázince. Vůbec se mnou nekomunikuje.“
„Opravdu? A jak to vypadá, když nekomunikuje?“
„No normálně. Sedí, dívá se mi do očí a nevydá ani hlásku. Ale z jeho výrazu mi je jasné, že mi neodpoví.“
„To poznáš na jeho výrazu?“
„Co?“
„Že ti nechce odpovědět?“
„Jo.“
„Tak vidíš, že s tebou komunikuje!“
Pokud jsme živí a přítomní v dimenzích tohoto světa, nemůže nastat situace, že bychom nekomunikovali. To prostě nejde. I když jenom zarputile mlčíme, vysíláme našemu partnerovi v komunikaci informaci, že komunikovat nechceme. A pokud vysíláme jakoukoliv informaci, pak komunikujeme.
Jak vidíte, nelze nekomunikovat. Vždycky něco sdělujeme.
Jak to? No úplně normálně. Minimálně se vždycky nějak tváříme, protože není možné nijak se netvářit. A vždycky, ať něco říkáme nebo ne, se nějak chováme a to prozrazuje, jaký postoj máme k partnerovi v komunikaci.
KE KOMUNIKACE NEPOTŘEBUJEME NUTNĚ SLOVA
Co z toho vyplývá?
Že ke komunikaci nutně nepotřebujeme slova.
A dokonce ještě víc, než to! Slova a to, co z nich vyrozumíme, tvoří skutečně pouze malou část sdělení, které vysíláme nebo přijímáme při komunikaci. Lidé mají tendenci nadřazovat význam verbální komunikace čili sdělených faktů, nad ostatními formami. Udává se však, že zejména při prvním kontaktu tvoří více jak 50 % vnímaného sdělení neverbální složka, cca 35 % intonace sdělení a jen asi 10 % vlastní obsah sdělení. Většinu informace při komunikaci tedy tvoří právě ty postoje, mimika, tón řeči… Prostě neverbální složky komunikace.
DOMÁCÍ ÚKOL: PROVEĎTE OBA POKUSY
Na co se těšit příště: Komunikace miminka I.
Comentários