Děti touží po lásce.
A ne po ledajaké lásce. Děti touží po lásce svých rodičů. Bez ní nejsou schopné rozvíjet se a rozvinout se v pevnou a zralou osobnost.
A už to slyším... „Kdyby si toho, holomek, aspoň vážil.“, nebo „To se jí to píše, když má děti velké.“, nebo „Jo, tak ať si to zkusí.“ A také slyším „To je přece přirozené, milovat svoje dítě.“
MILOVAT SVOJE DÍTĚ JE STEJNĚ PŘIROZENÉ, JAKO DÝCHAT.
Je to přirozené pro nás i pro ně.
Spousta z vás je sečtělá a zná nejrůznější modely přirozených potřeb. Úplně dole v základu je potřeba jíst, pít a vylučovat. A hned nad ní je potřeba někam patřit. Tedy být milován a přijímán. Kdo jiný by měl dítě milovat a přijímat, než jeho rodiče.
RODIČE MILUJÍ SVOJE DÍTĚ BEZVÝHRADNĚ.
Tím nemyslím, že mu snesou modré z nebe a zelené z ještě větších výšin, ani to, že mu prominou jakékoliv chování. To není láska. To je způsob pohodlnosti a podlézavosti.
MILOVAT DÍTĚ BEZVÝHRADNĚ ZNAMENÁ PŘIJMOUT JE SE VŠÍM, CO K NĚMU PATŘÍ.
Někdy se setkávám s rodiči, kteří na dítě „hrnou“ balet (protože bude baletka), hokej (protože co by za to dali, kdyby oni mohli chodit na hokej, když byli malí), jazyky, golf a další a další aktivity. Promění svůj život ve štafetový běh mezi domácností, prací a kroužky dítěte jenom proto, aby „mu dali všechno, co sami neměli“. Čekají, že dítě bude v kroužcích úspěšné a rodičům bude vděčné.
A pak přijde konflikt – dítě není tak úspěšné, jak by si rodiče představovali, a nespokojení rodiče tlačí a tlačí (na dítě i na sebe – když dítě není úspěšné, asi udělali něco špatně). Přesně v té situaci poprvé (v afektu, který uvolní zábrany) padne ze strany dítěte ta otázka: „Ptal se mě někdo, jestli to chci dělat?“ Výsledkem jsou nešťastní a unavení rodiče, dítě, které se rodičům vzdaluje, a napětí v domácnosti.
Proč se to stalo? Udělali rodiče chybu? Nemilovali snad svoje dítě? Rodiče svoje dítě určitě milovali. Ale, možná podvědomě, do něj projektovali svoje nenaplněné touhy. Jenomže...
DÍTĚ, I KDYŽ MÁ NAŠE GENY, JE ORIGINÁL.
Naše touhy nemusí být touhami dítěte.
Někdy je to opravdu těžké, přijmout svoje dítě takové, jaké je. O tom by mohli třeba rodiče dětí s postižením psát romány.
Jenomže dítě nás neprosilo, abychom je zplodili a přivedli na svět. To byla (v drtivé většině případů) naše svobodná vůle. Nemáme tedy přímo povinnost svoje dítě přijmout se vším všudy? Zní to divně, viďte. Ale je to tak. Máme tu povinnost.
„ZA TOHLE TĚ NEMÁM VŮBEC RÁDA!“
I tohle občas vídám – dítě s vykulenýma očima stojí před rozlícenou maminkou a maminka říká „ošklivé věci“.
Já vím, že to maminka v devadesáti devíti procentech případů nemyslí vážně. Ale to dítě to neví. Neví to a má strach - „jeho nejbližší člověk“ mu právě řekl, že ho nemá rád. Co se stalo? Co udělal špatně?... Tyhle dvě otázky už s ním půjdou životem jako věrné družky. A společně s nimi bude dítě celý život provázet snížené sebevědomí a obava z nepřijetí.
Každé dítě má někdy chvilku, kdy „je na ránu“ a když se to sejde s naším „těžkým dnem“, dá se to bez ztráty hvězdičky ustát jenom těžko. Sama to znám, také mám děti. Ale, moc prosím, važte slova. Zatímco my v pár minutách na výstup zapomeneme, dítě jej má „pod kůží“ nadosmrti.
„DÍVALA JSEM SE Z OKNA, JAK TÁTA MIZÍ ZA ROHEM...“
Tohle je věta z povídky, kterou napsala dospívající dívka.
Povídka je neskutečně niterným vzpomínáním dívky na dětství, ve kterém sice byl otec, ale byl tam, z jejího pohledu, tak nějak jenom fyzicky. Z té povídky přímo odkapává dívčin smutek z toho, že otec nikdy neměl čas sednout si k ní a povídat si, že ji bral jako samozřejmý inventář. A ona den po dni čekala, že se něco změní. Otec ji zcela jistě svým způsobem miloval a stále miluje. Jenom svoji otcovskou lásku nedokázal vůči dceři projevit.
Z dívky vyrostla žena, která žije, co jí síly stačí. Je vdaná a je v zaměstnání vcelku úspěšná - „fasáda“ je v pořádku, neudržuje žádná přátelství a prakticky nikam s manželem nechodí, v chování osciluje mezi neoprávněnými pózami a snahou o neviditelnost.
MILUJTE SVOJE DĚTI TAKOVÉ, JAKÉ JSOU.
Dejte jim znát svoji lásku a dejte jim svůj čas. Čekají na to a touží po tom. Nemohou se bez vaší lásky normálně vyvíjet, to opravdu nejde.
Nedopusťte, aby jednou i vaše dítě napsalo smutnou povídku o tom, jak jste mu „mizeli za rohem“ v jakémkoliv smyslu. I váš život by se při tom zjištění stal smutnou vzpomínkou. Vzpomínkou na to, jak jste dopustili, že vám za rohem zmizelo dětství vašeho dítěte.
Projevujte svoji lásku dítěti neokázale, nezištně a v každé minutě od okamžiku, kdy si uvědomíte jeho existenci. Když dítě nemůže vnímat vaši lásku jako malé, jako velké už vám ji neuvěří.
MĚJTE SE RÁDI.
Vaše Lena
Comments