O GENECH A O LÁSCE
Vraťme se společně k příběhu o dvou matkách v parku. Konkrétně k jedné větě: „Hele, on Olouš není blbec, ale žvatlá fakt jako demet, to mají ve školce pravdu.“
KDYŽ NĚKDO MLUVÍ ŠKAREDĚ O SVÉM DÍTĚTI, VŽDYCKY ZBYSTŘÍM
Tak. Pokud někdy nějaká matka vysloví o svém dítěti v jakékoliv variantě něco o tom, že je hloupé, zbystřím pozornost.
Jasně, někdy mají děti "svůj den" a "jsou na ránu" a maminka, i když je anděl v lidském těle, má trpělivost s limitem a nervy jenom jedny. V takových situacích si ledacos pomyslíme. A netvrďte mi, že se vám to nikdy nestalo. :) Mně se to stalo u každého dítěte asi tisíckrát.
Ale tohle je něco jiného.
Dítě v parku způsobně sedělo, nezlobilo, nevyvádělo... Maminka si klidně kouřila a povídala s kamarádkou. A přesto se o dítěti vyslovila škaredě. (A dítě to slyšelo a vnímalo!)
CO BYLO POD ČAROU?
Co vám to prohlášení maminky z parku signalizuje?
Mně to signalizuje dvě věci:
1. Někam se zvolna vytratila mateřská láska (pokud někdy u matky, ale i u otce, ať nekřivdíme matkám, byla).
2. Matka toho moc o genetice neví.
Začneme tou dvojkou.
GENETIKA JE MRCHA
Geny prostě nezabiješ ani cirkulárkou.
Kde se bere takové dítě? To víme přece všichni: tatínek a maminka souloží, spermie se spojí s vajíčkem, vznikne plod, ten roste u maminky v bříšku a po devíti měsících (obvykle) se narodí. Všichni se seběhnou kolem novorozeňátka a radostně (v optimálním případě) jásají, vyslovují prognózy, co z něj jednou bude a říkají takové ty řeči jako : „Heleme se! Ono má nosánek po mamince!“ nebo „Ach, ta očíčka! Celý tatínek!“
50% GENŮ VAŠEHO DÍTĚTE JSTE VY!
A jsme u toho. Spermie obsahuje geny tatínka (a všech jeho předků) a vajíčko nese geny maminky (a všech jejích předků). Takže děťátko je takový genový koktejl obou rodičů s geny zastoupenými zhruba padesát na padesát – polovina po mamince a polovina po tatínkovi. Pravda, genetika je mrcha a nesmysl zdědíte i po prastrýci z pátého kolena, ale genialita po tatínkovi nebo po mamince nikde. Občas. Ale to nic nemění na skutečnosti, že plus mínus polovina genů dítěte jsou ty vaše. Nebo ty partnerovy.
Předpokládejme, že jste si svého partnera vybrala dobrovolně, uváženě a z lásky. Jinými slovy, vybrala jste si jej proto, že se vám líbila jeho genová výbava (i když jste to tak určitě nenazývala, spíš jste hodnotila slovy „Stáňo, on má fakt dobrej zadek“ nebo „hele, Jiřino, to je fakt borec, se kterým můžu prokecat celej večer a furt je o čem“). Nebojte se, i já jsem tak vybírala. Skoro každý tak vybírá. ;)
A, voilá, je tu vaše dítě!
ZPĚT K MAMINCE V PARKU
Zpět k hodnocení dítěte maminkou v parku.
Maminka si asi o genetice nic nepřečetla. Nebo přečetla, ale zapomněla.
Hodnocením dítěte „je jako dement“ mi jinými slovy sděluje, že ona nebo otec dítěte jsou nějakým způsobem mentálně limitovaní a jejich dítě to po nich zdědilo.
(Záměrně pomíjím skutečnost, že když jsem prohlášení maminky slyšela já, určitě je slyšelo i její dítě. To je téma na celou kapitolu, tak se k němu vrátím v jiném článku a pořádně je rozebereme. Co vy na to?)
A ke všemu má tohle jejich dítě ještě tu smůlu, že je přinejmenším jedním z rodičů málo milované.
Takže teď k té jedničce.
LÁSKA RODIČŮ K DÍTĚTI JE ZÁKLAD
Milovat svoje dítě je přirozené. Příroda to zařídila dokonale.
Půjdu na to trochu učeně.
STRUČNÁ LEKCE Z VÝVOJE LIDSTVA ;)
Každý člověk potřebuje jíst a vylučovat. Koukněte na evoluci člověka. Zajištění potravy bylo první, co uměl – náš předek na stromě snědl nějaké ty plody (některé plody jen jednou :) ) nebo chytil nějaký hmyz, pak slezl ze stromu na zem a sem tam vyhrabal nějaký ten kořínek nebo žížalu... A když to dokázal dostatečně, zatoužil po společenství a začal žít v tlupách. Proč asi? Protože přirozeně potřeboval někam patřit. A když už někam patřil a uměl zajistit dostatek potravy, zatoužil žít v menší tlupě – v rodině. Protože potřeboval nejenom někam patřit, ale chtěl být pro někoho důležitý. Potřeboval, aby jej měl někdo rád.
KAŽDÝ ČLOVĚK POTŘEBUJE LÁSKU.
Každý potřebuje, aby jej měl někdo rád. Ideálně aby jej měli rádi jeho nejbližší lidé – maminka a tatínek. To, jak je dítě milováno a přijímáno svými rodiči, ovlivní celý zbytek jeho života.
LÁSKA JAKO PŘEDPOKLAD PRO ROZVOJ KOMUNIKACE DÍTĚTE (A VŮBEC VŠEHO)
Milující matka (i otec – abych nepsala pořád o maminkách, jako by tatínkové nebyli) se k dítěti sklání, žvatlá na ně, objímá je... Takhle to přece děláme všichni, tak nějak to vyplyne ze situace.
K tomu žvatlání. Když jsem čekala první dítě, zařekla jsem se ze své vlastní vůle, že na ně nebudu žvatlat. A vydrželo mi to předsevzetí asi tak deset minut. V očekávání druhého dítěte jsem se opět zařekla, tentokrát za vydatné podpory kolegyň pedagožek, že na ně nebudu žvatlat. A vydrželo mi to ještě kratší dobu. Narození třetího dítěte už žádné takové předsevzetí neprovázelo. S vědomím, že k puberťákovi a prepuberťákovi přibude mimino, toužila jsem už "jenom" přežít při plném duševním zdraví. :D
A teď zpět k příběhu.
Tak máme to miminko a mluvíme na ně, žvatláme, děláme různé grimasy a zvuky... A dítě se cítí v bezpečí. Tím pocitem, že je milované a v bezpečí, mu dáváte už od prvních chvilek života to nejcennější - dáváte mu klid pro rozvoj. Jeho mozek nemusí vyhodnocovat situace ve smyslu „co se to, kurňa děje?“ a může si klidně zrát. Velmi brzy zjistíte, že dítě reaguje na vaše žvatlání a grimasy. To je základ komunikace. A ten roste a mohutní. Vy s dítětem mluvíte, dítě reaguje, napodobuje vás, chápe se samo iniciativy ke komunikaci... A strom komunikace dítěte košatí.
SHRNUTO A PODTRŽENO
Tak kde se stala ta první chyba, že dítě nemá dobře rozvinutou komunikaci podle hodnocení maminky z parku... Něco (predispozice ke komunikaci) po ní nebo po svém tatínkovi zdědilo a patrně malou dávkou mateřské lásky to něco nerozvíjí.
DOPORUČENÍ
Ať se děje co se děje, milujte své děti a projevujte jim lásku. Je to ten nejlepší návod, co vám mohu dát do začátku.
I já vás mám ráda.
Kommentare