Kdybych vám tady napsala, že si pamatuji, jaké to bylo, když jsem vychovávala svoje děti, z osmdesáti procent bych vám lhala. Nejsem flashdisc, abych si všechno pamatovala. V paměti mi zůstaly různé okamžiky, které můj mozek vyhodnotil jako důležité, tedy nezbytné k uložení. To máme asi všichni stejné, viďte.
PARKOVIEŠTĚ
V mém mentálním uložišti zůstala uchovaná vzpomínka na to, jak se můj syn, když byl velmi malý, „popral“ s dlouhými slovy.
Tenkrát mi to moc logickou vazbu nedávalo. Dneska už vím, že dlouhá slova nemusí být pro dítě „průhledná“. Proto si je přiřazuje k něčemu, co už dobře zná. A to tedy svoji logiku má. Však, ruku na srdce, sami si také vytváříme různé „pomůcky“, abychom si zapamatovali pro nás dosud neznámá slova. Tedy já to tak opravdu dělám.
Můj syn v tom byl mistr.
Dokážu vám to na slovu „parkoviště“.
Dítě se svojí pojmovou zásobou nemusí vědět, že auto „parkuje“. Dítě je přímé a popisuje to, co vidí. Auto prostě jede nebo stojí. Takhle to dělá každé dítě a patří to k jeho přirozenému vývoji. (Takhle to dělám dodnes i já. Ale pššššt! Nikomu to neříkejte!)
Takže „parkoviště“? Co to je? Můj syn se s tím „popral“ po svém. Znal slovo "park" a znal slovo „eště“ (jsme Moraváci :) ). Tak si to dlouhé a nepochopitelné slovo rozdělil na poloviny a upravil po svém. Výsledkem bylo krásné dětské slovo „PARKoviEŠTĚ“.
PŘÍBĚH Z PRAXE
Teď se mi k tématu „dítě a dlouhá slova“ vybavil jeden příběh z mojí dávné praxe. Ten vám prostě napsat musím.
EVIČKA
Už je to pár let nazpět. Holčička Evička, která je hlavní hrdinkou tohoto příběhu, už je dávno dospělá.
Když mi maminka Evičku poprvé přivedla do logopedické poradny, bylo jasné, že to bude „dlouhá story“. Evička špatně artikulovala, měla svá vlastní slova,... Na její věk opravdu „nálož“. To se někdy stává.
Evička měla maminku, co to celé špatně nesla. To už tak bývá. Maminky ze srdce touží, aby jejich děti byly dokonalé nejenom v jejich očích, ale v i v očích všech lidí. To máme společné všechny maminky.
Tahle Eviččina maminka byla úžasná pečující milující maminka, co si moc přála, aby její Evička všechno uměla a aby to uměla dobře. Nechtěla to pro svoji prestiž, ale pro dobro Evičky.
No, popíšu vám to na příběhu, to bude lepší.
EVIČKA TO ZVLÁDNE
Jako logoped jsem nikdy nechtěla, aby mě děti oslovovaly „paní logopedko“. Je to strašně dlouhé, komplikované a pro dítě nesrozumitelné oslovení. Proto jsem se vždycky s rodiči domlouvala, že mi jejich dítě bude říkat srozumitelnějším oslovením „teto“. Takhle jsem se domlouvala i s maminkou Evičky.
- Ale ne, to přece nejde! Evička vám musí říkat „paní logopedko“! Já to s ní nacvičím.
Chápala jsem touhu a snahu maminky, tak jsem jenom s úsměvem přikývla.
Nějaký čas to trvalo.
S Evičkou jsme se mezitím seznámily, zahájily celostní terapii a zdárně (a tady musím zdůraznit, že zejména díky pečlivé Eviččině mamince) jsme drobnými kroky postupovaly k cíli – k hezké a účelné komunikační dovednosti Evičky.
EVIČKA UŽ TO UMÍ!
Na celou záležitost s oslovením jsem už zapomněla, když se to stalo.
- Tak Evička to už umí!, vesele a trochu spiklenecky na mne jedním okem mrkla maminka Evičky, když spolu s Evičkou vstoupila do mojí pracovny.
- Opravdu?, snažila jsem se nedat najevo, že netuším, co by Evička „už měla umět“.
- Tak, Evi, hezky pozdrav paní logopedku.
Evička se postavila jako voják na vartě, rozzářila se jako sluníčko a způsobně mě pozdravila:
- Dobý den, paný hojopedko!
Chviličku mi trvalo, než jsem si to porovnala v hlavě – než se mi to srovnalo, aspoň jsem vydatně Evičku chválila – tolik snahy a úsilí do toho dala a byl to skutečně parádní výsledek takové dlouhé a docela slušně vyartikulované slovo.
A hned potom jsem musela téměř křísit maminku, která byla na pokraji mdlob. Seděla, koukala „donikam“ a pořád opakovala:
- Tolik jsem se snažila a ona řekne „holoprdko“!
KDE SE VZALA HOLOPRDKA?
I maminku jsem chválila. A vysvětlovala. :)
Nešlo vůbec o to, že by se snažila špatně. Snažila se přímo výborně a šlo to znát.
Jenomže.
Pro Evičku bylo slovo „logopedka“ neprůhledné, tak si je upravila podle toho, co znala: znala slovo „holý“ a znala slovo „pr...“ (nedělejte, že vaše děti tohle slovo neznají :D :D :D ). Výsledkem bylo spojení „holoprdka“.
(Ještě teď, po létech, když to píšu, směji se, až mi tečou slzy. Takhle láskyplně mě snad nikdy nikdo z dětí, které jsem provázela komunikací, neoslovil. Kromě Evičky.)
Takže... Napadá mě poučka – POZOR NA DLOUHÁ SLOVA! Jejich „uchopení“ dítětem může překvapit.
Hezký den všem!
P. S.: Proč jsem si právě dneska vzpomněla na dětství mého syna... Můj "malý chlapeček" právě dnes křtí svoji druhou sólovou desku. Hodně štěstí, synku. <3
Comments